S m í š e n ý s b o r J i t r o v e x o t i c e
(zápisky z cest Jitky Macákové)
Koncem letošního srpna jsme se zúčastnili Mezinárodního festivalu pěveckých sborů ve východočínském Jinanu (Ťinan, provincie Shandong). 19. a 20. srpna se v Hradci odzkoušel repertoár a 22. odpoledne jsme už seděli v letadle A388 společnosti Airlines Emirates do Dubaje. Odtud potom následoval po čtyřhodinové pauze odlet do Pekingu se stejnou společností. Věděli jsme, že letíme do rozporuplné země, byli jsme zvědaví, co uvidíme kolem sebe, jak moc budeme kontrolováni a omezováni ve volném pohybu, co uvidíme a uslyšíme na samotném festivalu a moc jsme se těšili na návštěvu Velké čínské zdi. Příjemnou okolností byla časová rezerva před oběma našimi vystoupeními, byl tak prostor pro rozkoukání a aklimatizaci po obou dlouhých letech a šestihodinovém časovém posunu. Po přistání 23. srpna před čtvrtou odpolední a absolvování velmi přísných kontrol na pekingském letišti jsme se nalodili do přistaveného autobusu. Následovalo protlačování dopravní zácpou k objednanému hotelu a pak už zbyly síly a čas jen na večeři v nedaleké restauraci a nákup snídaně. Z letiště nás v autobuse doprovázela městem Jinan vyslaná koordinátorka a průvodkyně paní Sin Xin Xin, velice sympatická mladá Číňanka, kterou jsme si brzy oblíbili a bez nadsázky řečeno – ona nás též. Většinou se našeho programu účastnila spolu s námi. Těšíme se, až ji v září uvítáme v Hradci a zase uslyšíme její roztomilou češtinu.
Postřehy a dojmy z 22. a 23. srpna: Oba lety bez problémů, turbulence u tohoto létajícího kolosu skoro neznatelné, časy odletů a příletů podle plánu. Na letišti v Dubaji jsem se poprvé setkala s horizontálním eskalátorem, na pekingském letišti byl atrakcí letištní vlak; pravda, při rozlehlosti letiště vlastně nutnost. Pro některé z nás byl let do Dubaje i zábavný, protože mezi námi seděli vtipní a komunikativní členové slavistického týmu, směřující na turnaj do Šanghaje. Při občasném sledování letu na monitoru se všemi možnými údaji se přesto člověk neubránil myšlenkám ne zrovna příjemným: nad mapou s řekou Tigris a nápisem Mesopotamia si uvědomíte, že jste nedaleko jedné z kolébek starověkých civilizací, o kterých jste se učili už na základní škole. A jak vypadá tato oblast po nedávném řádění islamistů… Vyhýbáte se – jako všechna dopravní letadla – už léta problematické Sýrii…Před přistáním v Pekingu byl z letadla dobře patrný smogový opar, jako by podpíral chuchvalce řídkých mraků, shora bílých, zdola šedohnědě podbarvených. Vidět v ulicích čínských měst lidi s rouškami na obličejích – to tu není nic neobvyklého. Na tyto pomůcky tu dokonce mají automaty…
24. a 25. srpna:
Brzy ráno odjezd z hotelu na lidmi napěchované nádraží, po nezbytných kontrolách přesun do Jinanu, vzdálenost 500 km vlak ujel asi za půldruhé hodiny. V Jinanu nás už čekali další naši průvodci, učitelka angličtiny, které jsme měli říkat Lucy a čínský průvodce zvaný Tony. Dovedli nás k autobusu a vyrazili jsme k naší první čínské tabuli. Ta spočívala ve třech kulatých stolech s velkým otočným podnosem uprostřed, prostřeno bylo samozřejmě i s jídelními hůlkami, v jejichž ovládání většina z nás během pobytu výrazně pokročila. Otočný tác obsluha postupně zaplnila typickými čínskými pokrmy, každý si mohl vybrat, co mu nejvíc „sedlo“, každý měl možnost všechno ochutnat a ti nejodvážnější z nás to také učinili. Nabídka byla vždy nejen pestrá, ale i hojná, nikdy se nám nepodařilo sníst úplně vše… Odpoledne ubytování, zkouška, pak nezbytný odpočinek, případně nákupy, procházky. A v šest večer opět restaurace a tři artušovské stoly s večeří. Horké a vlhké klima v Jinanu jsme snášeli celkem dobře – zřejmě trénink z letošního horkého a dlouhého léta u nás. Následující 25. srpen je pro nás dnem D, protože večer vystoupíme jako hlavní účinkující festivalu se svým hodinovým programem. Na dopoledne nám čínská strana naplánovala návštěvu jinanské komunity pro matky s dětmi, kde se má mimo jiné uskutečnit i reciproční kulturní program. Už příjezd na místo v nás evokoval naši nedávnou historii: nastoupení pionýři a ženy s vlaječkami, mávátky a papírovými květinami, ryčná hudba a provolávání, na výstupu z autobusu čekající představitelé strany a města s pravicemi napřaženými k potřesení…A všude focení, šikování do sevřeného útvaru, „sýýýýr“ s festivalovým plakátem i bez… Tomu už jsme opravdu odvykli. Po krátké prohlídce informačních panelů a zastávce u skupiny cvičících seniorů nás usadili ve sluncem rozpáleném atriu ke stolům s občerstvením, abychom mohli po nezbytných projevech sledovat z první linie program čínské strany. Šlo o ukázku tradiční čínské opery, pohybové vystoupení skupiny rozjásaných seniorek a dívčí pohybovou kreaci, ta se nám opravdu líbila. Dále jsme viděli jakousi komorní pořadovku v elegantním hávu v podání skupiny postarších modelek, na závěr nastoupil menší soubor „písní a tanců“ v tradičních úborech a s tradičními hudebními nástroji, který skončil svůj program živým obrazem pod rudým praporem, pár vojenských uniforem v tomto sousoší nemohlo zřejmě z ideologického hlediska chybět. Po našich třech vstupech následovalo sešikování všech účinkujících a z reproduktorů zaburácela další typická skladba, ke které jsme se měli připojit pod vedením čínského sbormistra, cvičitele, roztleskávače a režiséra v jedné osobě, jehož nezbytnou pomůckou byla na krku zavěšená píšťalka. A zase mávání, tleskání, focení… Rádi jsme se přemístili z praporky vyzdobeného žhavého atria do vnitřních prostor komunity a podívali se na ukázku kaligrafických maleb, výrobu tradičních červených vystřihovánek a papírových divadelních masek. Skupina dětí v tradičních úborech a kloboucích tu předvedla recitační a pohybové vystoupení. Další ukázka patřila výuce v čínské škole. Holčičky seděly nehnutě v lavicích a strnule reagovaly na to, co jim předříkávala učitelka. Do přirozeného výrazu v obličeji měly daleko… Přiblížila se dvanáctá a čas oběda, po obdržení dárkových tašek s několika drobnostmi s námi autobus vyrazil směr restaurace.
Odpoledne patřilo celkové přípravě na večerní koncert. Zkouška proběhla přímo na jevišti scény Shandong Great Theatre, opět za dotěrné přítomnosti fotografů a novinářů. V zázemí divadla jsme během festivalových dnů strávili dost času, ale vždy za bdělé přítomnosti Lucy nebo Tonyho. A byl tu večer a my jsme jako poslední účinkující slavnostního koncertu nastoupili na jeviště tohoto kulturního stánku s kapacitou přes 1500 návštěvníků. Program se nám opravdu povedl, čínská televize ho živě vysílala. Reakce publika byly nadšené, i my jsme z koncertu měli velmi dobrý pocit. Ideální stav pro spokojené usínání!
Postřehy a dojmy: náš hotel, tvářící se velmi honosně, měl výrazné vady na kráse v podobě ukrutně špinavých koberců, které přímo volaly po odborném vyčištění (nebo likvidaci). I koupelny jednotlivých pokojů, ač s umyvadly zasazenými do mramoru, působily poněkud ušmudlaným dojmem a spáry v kachlíkách hojně kvetly plísněmi. Zábavné byly naše výpady na procházky a nákupy v okolí hotelu. Jinan není turistickým městem, takže jeho obyvatelé opravdu nejsou zvyklí na dvounožce neasiatského typu. Někteří na nás zírali doslova udiveně, mnohé děti zůstávaly stát s otevřenou pusou. A teď si představte, jaká dávka evropské exotiky to pro místní byla, když jsme šli všichni společně v počtu šestadvaceti lidí! Zajímaly je hlavně naše světlovlasé kolegyně, chtěli se s nimi fotit, ale nejen s nimi. Obyvatelé Pekingu vídají cizince častěji, takže pro ně jsme takoví exoti nebyli. Návštěva jinanské komunity v nás zanechala hluboký a hodně nahořklý dojem. Část čínského programu byla ukázková demonstrace politické masáže a propagandy. Bylo nám líto těch roztomilých dětí při pomyšlení, co je čeká a kam jsou vedeny. Malé gymnastky měly při svém perfektním vystoupení křečovitě soustředěný výraz; že by předjímaný strach z pozdějšího hodnocení opíšťalkovaným režisérem? Žádný den z čínského pobytu jsme se tolik netěšili na naše tři kulaté stoly. Tísnivé pocity z navštívené komunity jsme zřejmě potřebovali zajíst…
26. a 27. srpna:
V neděli dopoledne nás čekala návštěva jednoho z jinanských muzeí, mělo dokumentovat historii celé jinanské oblasti. Naše obavy, zda se nejedná pouze o novodobou historii, byly rychle rozptýleny. Krásná expozice starých památek, Buddha, Konfucius, exponáty všeho druhu o životě jedné starověké civilizace, artefakty z dalších období, vizualizace, animace, expozice fauny i kaligrafie. Na prohlídku muzea jsme měli dvě hodiny, po nezbytném nákupu suvenýrů musíme příjemně klimatizované prostory opustit a tlačíme se dopravní zácpou na oběd. Ten den se Jinan halil do šedého smogu a venku panovalo vražedné dusno. Několik z nás se návštěvy muzea nezúčastnilo, byli delegováni k jednání s hudebními činovníky a zástupci města i provincie. Čínská strana se zajímala o vše, co by u nich mohlo sborovému zpěvu napomoci, neboť tento žánr stojí v Číně opravdu na svém začátku. Zajímal je způsob naší práce, hudební školství u nás, otázky financování a další souvislosti. Po obědě relax, posléze zkouška společné skladby a organizace nástupů všech sborů na jeviště, večeře a koncert. Vystoupilo celkem osm sborů s krátkým programem. My jako poslední s programem o něco delším a následovala společná skladba v čínštině. Večer byl opět úspěšný, sbormistři všech sborů převzali festivalové plakety. Dostalo se nám chvály ze všech stran i pozvání účinkovat na dalších zahraničních festivalech. Druhý den jsme měli volno, hned po snídani v hotelu byla na programu návštěva zahrady pramenů. Tu jsme rozhodně nemohli vynechat, je to pro Jinan charakteristické místo. Je totiž nazýván „městem pramenů“, protože jich tady vyvěrá přes sedm set. Kochali jsme se nádhernou přírodou, jezírky s prameny, stavbami v typickém slohu. Z parku jsme pak vyšli na ohromné moderní náměstí Spring City Square se zpívající fontánou, kterou jsme opět navštívili večer po setmění, abychom si ji nafotili a natočili. Následoval návrat k autobusu podél vodního kanálu příjemnou, zelení zastíněnou dlážděnou stezkou. Pak oběd, relax, nákupy a poté jsme vyrazili ve sborových krojích k velkému jezeru s přilehlým parkem, abychom tu pořídili nějaké sborové fotografie. Tak tak jsme to stihli do setmění. Po večeři jsme se mohli projít i starou částí Jinanu s původní velmi starou zástavbou a řemeslnickými dílnami, v nichž se stále udržují tradiční výrobní postupy. Pár nadšenců se vrátilo do parku nafotit si nasvícené objekty včetně výstavní pagody, která je v tomto krásném koutu dominantou. Následovalo balení a poslední noc v Jinanu.
Postřehy a dojmy: V rámci plánovaného programu i na obědy a večeře jsme se přemísťovali autobusem s našimi průvodci, po ohromném sedmimilionovém Jinanu to ani jinak není možné. Lucy s pedagogickou urputností téměř nepřetržitě v angličtině informovala o městě, čínských zajímavostech, politice jednoho dítěte atd. Bylo celkem příjemné, když Lucy dopřávala svým hlasivkám odpočinek. Většinou se ale ujal slova Tony, takže informační příliv pokračoval. Doprava je v Číně velmi chaotická, silnice ucpané několikrát za den na více hodin. Nejednou jsme viděli otáčení auta přímo v zácpě, což by si u nás nikdo nedovolil. Cyklostezky jsou plné elektroskútrů a těžko se přivyká skutečnosti, že v místech, kde cyklostezky nejsou, jezdí skútry neohroženě po chodnících a chodci jako my mají co dělat s uskakováním. Na těchto minimotorkách jezdí jednotlivci i celé rodiny, někdy i se psem. Architekturu v čínských městech tvoří většinou lesy výškových domů, dojem z jejich množství je někdy až stresující. Starší věžáky jsou otečkovány klimatizačními přístroji a přizdobeny nejrůznějšími kabely, novější bytová zástavba má většinou klimatizaci centrální a je celkově vzhlednější. Některé věžáky svým zakončením připomínají typickou střechu pagody, jiné jsou rovné jako u nás. Veřejné budovy a hotely vypadají příjemněji, ale někdy jejich zdobné architektonické prvky hraničí s kýčem. Zeleň je všude velmi pečlivě udržovaná, byl na ni přímo osvěžující pohled. Zelené pásy stromků a nízkých keřů se táhnou i pod viadukty, některé části tohoto prostoru jsou napěchovány parkujícími skútry, jinde je to prostor pro bezdomovce. Tristní pohled na ubohé slamy jsme zažili jak v Jinanu, tak Pekingu. Inu, země protikladů…Při jízdě rychlovlakem je vidět, že se v této nejlidnatější zemi světa pečlivě využívá každý metr zemědělské půdy a pokud je někde jen pruh trávy, má určitě své funkční opodstatnění. Z vlaku bylo vidět i hodně zavlažovacích kanálů a časté kombinace pěstování různých rostlin na jedné ploše.
28. a 29. srpna
Máme před sebou poslední den v Číně a po koncertech další vrchol naší čínské cesty – návštěvu Velké zdi, jednoho z nových divů světa. Opouštíme hotel a směřujeme na nádraží, tentokrát jsou kontroly obzvlášť nepříjemné a potupné. Drobnosti, které prošly na letišti v Praze, Dubaji i Pekingu, neprošly na jinanském nádraží, např. zapalovač, deodorant o obsahu 100 ml, powerbanka, dokonce ani suvenýr zakoupený v Číně. Agenti v černých uniformách se činili, a to na dvakrát. Paní Xin Xin se snažila zasahovat a ovlivnit kontrolory i minimalizovat naše rozčarování. Patří k rozumným jedincům, jimž jsou podobné komedie jen trapné. Konečně to máme za sebou, nastupujeme do vlaku, ale stále pod kontrolou černých hlídačů. Jedou s námi dokonce až do Pekingu. Tam samozřejmě opět kontrola a pak už jen dojít k autobusu a vyrazit k osmdesát kilometrů vzdálenému vstupu na Velkou čínskou zeď. Řidič se s námi protlačoval skoro tři hodiny zácpou v pekingském centru, aby nám aspoň pár významných budov ukázal. Tak jsme projeli kolem Mauzolea, na dohled bylo Zakázané město i Náměstí Nebeského klidu. Minuli jsme budovu starého nádraží a uličky starého města, posléze část budovy Pekingské univerzity, Císařské zahrady i olympijský stadion. Do cíle jsme dorazili kolem třetí odpoledne. Přestože je tento úsek „zdi“ nejnavštěvovanější, bylo tam nečekaně málo turistů a my mohli v klidu a bez tlačenice fotit na největší stavbě světa, plným právem zapsané na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Tuto památku jsme si – přes kruté vedro – užili v klidu i pohodě s pocitem, že právě teď prožíváme několik naprosto mimořádných hodin. Před návratem zpět jsme si na srazu u lanovky ještě symbolicky zazpívali a pak už jsme se spouštěli v kabinách na stanoviště autobusů, poslední z nich nás převezl k tomu našemu na parkoviště. Nedaleko od něj už číhali u svých stánků jejich majitelé, protože dobře věděli, že jedna skupina turistů se kolem nich ještě nevracela. Vrhli se na nás se závratně vyšroubovanými cenami, přičemž počítali se smlouvacím divadélkem, a to také bylo! Výsledné ceny skončily oproti původním velmi nízko, takže spokojenost zde nakupujících byla veliká. Pak už nás čekal jen návrat do Pekingu, cestou jsme se stavili na večeři ve venkovské restauraci. Ač velmi hlučná, s obyčejnými tvrdými lavicemi a celkem zaplněná lidmi, byli jsme velmi spokojeni: s nabídkou jídel, rychlostí obsluhy, která okamžitě začala konat a srážet k sobě poslední volné stoly, kvalitou, množstvím i cenou jídel. A bonus navíc: praktická ukázka výroby nudlí přímo na místě. Pak už byl na programu jen návrat do Pekingu, letiště, rozloučení s paní Xin Xin. Před jednou hodinou v noci, tedy už 29. srpna, odlet do Dubaje, po necelých devíti hodinách přistání a tři a půl hodiny do dalšího letu. V Praze jsme s Airlines Emirates přistáli s časovým posunem mínus šest hodin kolem jedné po poledni. Na hradecké nádraží naše čínská výprava dorazila kolem půl páté. Celkem v slušné kondici, plná dojmů, ale už i notně natěšená na svoje lidi a domovy.
Naší mise napomoci v Číně rozvoji sborového zpěvu jsme se chtěli zhostit se ctí, a to se podle všeho povedlo. Pro nás bylo nesporně cennou zkušeností účastnit se takové akce v tak vzdálených končinách. Byli jsme sice považováni za favority, to ale neznamená, že jsme tam nepotkali kvalitní sbor. Např. ten z kláštera v Hong Anu nebo univerzitní sbory ze Šanghaje či Hong Kongu vykazovaly velmi dobrou úroveň. Repertoárový výběr sborů nás však ničím nepřekvapil, připadal nám víceméně stejný nebo velmi podobný. Až na čtyři pět výjimek se jednalo o skladby současných čínských autorů s efektním doprovodem klavíru. Stejné harmonie, kompozice, tempa…
Čím jsme se lišili? Měli jsme pár „nej“: kromě nejdelších programů po oba koncerty jsme byli jednou z nejméně početných sestav(jen Maďarů bylo o pět méně). Měli jsme nejcivilnější sborové oblečení, nejširší repertoárový záběr a jako jediní účinkující jsme svoje programy předvedli á capella (tedy bez doprovodu hudebních nástrojů). A další čínské dojmy? Osobně se přesvědčíte o rozporuplnosti této země, mnohdy nechybí emotivní nádech. Několikahodinový pohyb po Velké čínské zdi je ale přenádherný zážitek, genius loci přebije na chvíli vše negativní, co do této vrcholné chvíle v Číně zažijete. V paměti ale zůstává obojí, výsledkem je tedy pestrá směsice dojmů a poznatků, v čínském případě často s varovným momentem. Přijeli jsme sem jako Evropané, jsme Evropané a tak se zase rádi vracíme tam, kam patříme, do svobody a demokracie, i když ani ta demokracie není bez vad a šrámů…
V každém případě vůbec nelitujeme a náš pobyt v Číně pro nás zůstává cennou a nezapomenutelnou zkušeností, jak sborovou, tak osobní.
Veliký dík patří hradeckému Magistrátu za finanční podporu této cesty.
Jitka Macáková